Tři. Jako každé jiné ráno, i dnes tři. Tři nové, jedinečné, na které nejsem zvyklá natolik, aby neupoutaly mou pozornost.

Žal nejde utišit, marná to snaha

odešla navěky, odešla sama

Proč si mě nevzala, tiše se ptám

s sebou do krajin kde Marduk ti dá

dobrou noc na lůžku z černých hyacintů

proč mě tu necháváš, v hlouby labyrintů

co život si říkají, cestou pryč je smrt

přátele brát, to nelze zapomět,

byla-li sdílena, byl by to květ,

namísto toho v černém hávu zmrd.

Je to ten pojem, co boj ti připomíná
jak život davů co jen tak uhasíná
ten pojem co facku do xichtu ti dá, tak běž už,
na hřbitově hledej skvadru, co ve vzpomínkách máš

Bylo tu, není tu, zpívali kdysi v divadle
rochnit se v lítosti zpět nepřivede
ze zajetí černé dámy, které přetrvá
i přes tvá odříkání, ta si je nechá

U sebe a nikdy už je neuvidíš
smrt se s tím nepáře, tu jen tak neošidíš
má tě už v hledáčku, nač zbytečně utíkat
můj milý panáčku, co ve válce's chtěl hledat?